Madam: (pomalu přechází po místnosti, lehce poklepává rákoskou o dlaň)
Takže… znovu jsi porušil pravidla.
Subík: (se sklopeným pohledem)
Ano, Madam.
Madam: Ano, Madam… To slyším často. Ale poslušnost nevidím. Vysvětlíš mi to?
Subík: Myslel jsem, že tentokrát to nebude vadit. Chtěl jsem potěšit Madam po svém.
Madam: Po svém? (zastaví se těsně před ním)
Ty tu nejsi od toho, abys rozhodoval „po svém“. Od toho jsem tu já.
Subík: Rozumím
. Madam: Opravdu? Protože kdybys rozuměl, klečel bys už dávno.
(Subík okamžitě poklekne.)
Madam: Lepší. Ale stále cítím vzdor. A vzdor je třeba odnaučit.
Subík: Prosím, Madam… přijímám trest.
Madam: To není o přijímání. To je o učení.
(lehce mu rákoskou nadzvedne bradu)
Podívej se na mě, když s tebou mluvím.
Subík: Ano, Madam.
Madam: Klasická výchova je jednoduchá. Jasná pravidla. Jasné následky. Ty znáš obojí.
Subík: Ano.
Madam: A přesto zkoušíš hranice
. Subík: Potřebuji vědět, kam až mohu…
Madam: (pousměje se chladně)
Kam až smíš, určuji já. Tvoje role je důvěra a poslušnost.
(Chvíle ticha, slyšet jen lehké poklepání rákosky.)
Madam: Řekni mi – komu patří tvoje disciplína?
Subík: Vám, Madam.
Madam: A kdo rozhoduje o tvém trestu?
Subík: Vy, Madam.
Madam: Správně. Dnes tě naučím, že pravidla nejsou návrh. Jsou závazek.
(Subík přikývne.)
Madam: Až vstaneš z tohoto kleku, budeš si pamatovat, že neposlušnost není hra. Je to lekce.
Subík: Děkuji, Madam… za lekci.
Madam: Uvidíme, jestli budeš děkovat i příště. Teď zůstaň. A přemýšlej o tom, co znamená skutečná oddanost.